bugie.cz

Japonsko 2009 – Den třetí „Z Prahy do Moskvy za 7 hodin“

Přečkat v meku 5 hodin bylo docela zajímavý. Jednak krom nás stejnej nápad měli další 2 nebo 3 japonci a hlavně tam byla WiFi. Čili jsme aspoň něco málo udělali. Z meka jsme odešli kolem šesté ráno s cílem najít nějaké cache. Nutno podotknout, že Japonsko není jenom země vycházejícího slunce ale hlavně země sakra rychle vycházejícího slunce. Přechod mezi temnou nocí a bílým dnem trval asi 10 minut.

První cache, kterou jsme chtěli dát, byla asi kilometřík daleko. Už se ale nepsalo, že je uprostřed fungujícího budhistickýho (nebo shintoistickýho?) chrámu. Na vstupu nás uvítala obrovská brána Torii a moc moc schodů. Tak co, šplháme nahoru. Zatím nic zvláštního, až na velmi zajímavou atmosfěru místa. Když jsme vyšplhali nahoru, zjistili jsme, že to asi nebude tak jednoduchý. Nádherná budova hlavní svatyně byla sice krásně přístupná, ale chodili se k ní modlit věřící. Vždycky se opláchli posvátnou vodou, příšli k oltáří, dvakrát zatleskali, vhodili pár drobných a potichu pronesli k božstvu svoje přání. Asi 10 minut jsme je pozorovali a pak se vydali směrem dolů. Tuhle cache jsme nechali na pokoji.

Další byla kousek jinde, tak jsme se ji vydali odlovit. Cestou jsme potkali pár uliček s malejma, ještě zavřenejma, krámkama a říčku s kapry Koi. Asi byli kapříci zvyklí, že je lidi krmí a tak hned připlavali a chtěli něco k snědku.

Cache byla schována na umělém amfiteátru v centru Utsunomie. Xsoft se vrhnul na prohledávání míst a za chvíli cache vítězoslavně držel. Zalogovali jsme a vyrazili směrem nádraží, kde jsme čekali na příjezd Trilla a Soviho, kteří měli přijet ze Sendai kolem půl deváté ráno.

Zjistili jsme, že japonská města ožívají v sedm ráno. Začala hrát taková divná znělka a najednou se prázdné ulice zaplnili lidmi a zbožím k prodeji. A bezdomovci. Jeden si nás vyhlídnul a chtěl nějaký drobný. Dostal asi 50 jenů, což mu bylo evidentně málo a chtěl víc. Tenhle člověk nepatřil mezi ty, kteří jsou vděční i za málo jako běžný japonec. Mluvil na nás asi 10 minut něco tou jejich hatmatilkou, my se na něj občas snažili něco anglicky ale spíš jsme se bavili mezi sebou česky. Jedna z vět co padla byla „Ještě chvíli tu bude brebentit a asi poprosím o pomoc tamhle toho četníka“. Naštěstí k tomu nemuselo dojít. To je taky docela fajn vlastnost japonských měst. Na první pohled to vypadá, že o policistu nezavadíš (ono taky není důvod), ale při bližším zkoumání se jich pár v ulicích najde. Dost na to, aby nebyli nikdy příliš daleko, když je budete náhodou potřebovat.

Po příjezdu Trill a Soviho jsme si zašli na snídani a vyrazili lokálkou do Nikko. Nikko je turisticky zajímavý město a hlavně přírodní park, kde mají nejvyšší vodopád v Japonsku – 100m vysoký. Dorazili jsm do Nikko a uvítala nás super cedule „Okružní jízda parkem – 10000 jenů“. Tohle byla trochu velká čára přes rozpočet, s tím jsme určtě nepočítali a hlavně jsme to nechtěli dát. Podle mapky byl vodopád 15km daleko, čili pěší výlet nepřipadal v úvahu. Co ale v úvahu připadalo byl krásný starý dřevěný most, jehož jméno si teď nepamatuju. Byl jenom 2km daleko, tak jsme se rozhodli k němu vyrazit. No, jestli tohle byly dva kilometry tak jsem čínskej bůh srandy....Ale most jsme úspěšně našli a mohli obdivovat. Za pár set jenů jsme se po něm mohli i projít, to jsme ale odmítli. Na cestě zpátky na nádraží jsme je radši nechali v místním občerstvení při testování našeho prvního pravého japonského jídla. Já si dal něco, co vypadalo jako ovocný knedlíky, bylo to napíchnutý na tyčce plněný, podle popisu, fazolovou pastou. A bylo to sladký a docela dobrý.

Pak už jenom hurá na lokálku do Utsunomie a pak nastoupit na exkurzi po japonských shinkansenech. V plánu jsme měli přesun do města Fukuoka, což je na druhé straně japonska, vzdálenost asi 1300km. To je jako z Prahy do Moskvy. Bohužel se tahle vzdálenost nedá ujet bez přestupů, čili jsme si ji museli rozkouskovat na Utsunomie – Tokio, Tokio – Shin-Osaka a Shin-Osaka – Fukuoka. Na každý přestup jsme měli kolem 30 minut. Z Utsunomie jsme vyjížděli v 14:06, ve Fukuoce jsme byli ve 21:40. Takže sice půl dne zabitej ve vlaku, ale v shinkansenu si člověk krásně odpočine. Normálně mám pocit, že musejí do klimatizace pouštět uspávací plyn, protože zatím jsem v Shinkansenu vždycky aspoň na chvíli usnul a bylo úplně jedno, jestli jsem před tím naspal 5 nebo 10 hodin. Prostě v Shinkansenu spim.

Ale zpátky k Fukuoce. Bohužel, jak jsme se dozvěděli z telefonátu s hostelem, mají již všechny pokoje zadané. Čili problém – nemáme kde spát. V Japonsku existují ovšem takové super věci, jako jsou internetové kavárny s nonstop provozem, ve kterých si člověk může zaplatit „kóji“ na 5 nebo 10 hodin. Je v ní počítač s rychlo-netem (podle speedtestu kolem 40Mbit), Playstation s televizí a docela pohodlný, ale sakra nízký, křeslo. Takovéhle kavárny mají obvykle v ceně těch 5 nebo 10 hodin pití zdarma a velmi často jsou vybaveny i sprchou, ve které se člověk může umejt. Rozhodli jsme se tedy testnout spánek v takémhle podniku. Pobyt o délce 10 hodin vyšel na nějakých 2000 jenů / osoba (asi 400Kč). V ceně sprcha, volný pití, net. Co víc si přát. Něco málo jsem udělal na netu, zkontroloval a odpověděl na emaily (díky časovému posunu mohu klidně emaily vyřizovat po večerech a přitom to v ČR vypadá jako kdybych měl normální pracovní dobu), vyzkoušel sprchu a ustlal si na krásném gauči.