bugie.cz

Japonsko 2009 – Den první „starojaponský“

Přílet na Naritu byl podle plánu v 0810. Osobně jsem měl největší obavy z imigrační kontroly, ale ukázala se jako formalita. V letadle jsme částečně vyplnili imigrační dotazník, s jeho doplněním nám pak ochotně pomohla imigrační důstojnice. Další bod bylo celní prohlášení, se kterým nám opět pomohl tentokrát celník. Po úspěšném vstupu na japonskou půdu byl další bod programu výměna railpassu. Člověk si totiž koupi jenom voucher, který pak v Japonsku vyměníte za velmi důležitou kartičku railpassu. A proč důležitou? Protože s ní můžete neomezeně jezdit vlakama a to i shinkansenem...a to po dobu platnosti, tj. 7, 14 a 21 dní. Hodně užitečné.

Bohužel pokus o získání japonské simky do mobilu skončil neúspěchem – ani jednu kartu nám nesežrali. Škoda. Čili jedeme někdo na roamingu, někdo bez mobilu. Z narity jsme vyrazili NEXem (Narita Express) přímo do Tokia.

V Tokiu jsme se zdrželi jenom na chvilku, v plánu ho máme až za dlouho. Když jsme přijeli na nádraží, nejdřív jsme naprosto netušili, jak se dostat ven. U všech východů jsou turnikety. Po chvilce bezradného bloumání a hledání východu k nám přišel nějaký Japonec a lámanou angličtinou se zeptal, jestli nám může pomoct. Neměl na sobě uniformu ani nic jinýho, prostě nám chtěl pomoct normální cestující. Trochu jsme se posilnili v místním KFC a pokusili se nepadnou z místního dusna. V Tokiu jsme prostě nemohli dejchat, horko a strašně vlhko. Původně jsme chtěli jet do Sendai až ve čtyři odpoledne a projít si část Tokia, vzhledem k podmínkám ale jsme se rozhodli zmizet hned. Rezervovali jsme si sedadla v Shinkansenu (díky rail passu zadarmo) a vyrazili. Z cesty Shinkansenm toho moc napsat nemůžu, protože jsem ji prospal, ale těch pár minut jsme viděli docela pěknou krajinu. Cestu dlouhou asi 300km jsme zvládli za krásný 2 hodiny a to to ani nebyl ten nejrychlejší.

Po příjezdu do Sendai jsme poprvé využili jednak služby coin locker (poněkud hi-tech obdoba naší nádražní skříňky) a hlavně informační služby. Taková informační služba má obrovskou výhodu, že umí jak japonsky (a tedy se domluví s místními) a tak i anglicky (čili se domluví s námi). Jelikož hostel, kam jsme měli namířeno, neumožňoval booking online, poprosili jsme je (krom jinejch věcí), jestli nám mohou ten pokoj zabookovat. Slečna bez problémů zvedla sluchátko a za minutku jsme měli pokoj pro čtyři připraven k nastěhování. A to jsme o něm skoro nic nevěděli :) Nechali jsme si vysvětlit, co je v Sendai zajímavého, kam zajít apod. Moc toho nebylo (a v průvodcích taky ne), nicméně to bylo stejně jedno, protože jsme krátce po opuštění zapadli do temný uličky s různejma restauračkama a, jak jsme posléze zjistili, s hernou, kde mají hned několik hudebních arkád. Pop\\\'n\\\'music, DDR X, Beatmania IIDX, GuitarFreak V6. Možná tam měli ještě něco, ale tohle bohatě stačilo. Takže rozměnit pár tisícovek na sto-jenový mince a hurá do hry. V patře nad arkádami jsme objevili klasickej drapák, kde si člověk mohl vyáhnout (když měl štěstí) figurku. Tak jsme si jednu vytáhnul, vyšla mě asi na 300 jenů. Sovi si chtěl vytáhnout jednu spoře oděnou, ale to se mu nepovedlo – ramena jsou slabá a figurka má těžiště nízko. Takže máme všichni normální figurky slečen v modré nebo bílé.

Do hostelu jsme došli lehce před devátou večerní. Podle exteriéru to vypadalo hodně, hodně luxusně a starodávně. Hostel samotný byl postaven ve starojaponském stylu. Při příchodu nás přivítal pan majitel a dal nám vyplnit informační formuláříky. Krom jména, národnosti a čísla pasu jsme zaškrtli, že chceme i snídani. Po zaplacení pokoje (pokoj pro 4 plus 4 snídaně celkem za lehce pod 17000 jenů) jsme se mohli nastěhovat. Pokoj byl vybaven v klasickém japonském stylu, nízký stůl, na podlaze tatami (rohože z bambusu), zašupovací papírové dveře. Ubytovali jsme se a naše první kroky mířili do sprchy. Klasické japonské sprchy. Takže nejdřív svlíknout, sednout si na malou stoličku a osprchovat se s pomocí malého kyblíku. Pak se namydlit a opláchnout, opět pomocí kyblíku. Tohle zopakovat tak 2x a pak se namočit do horké lázně. Chodili jsme se sprchovat po dvou, nicméně ke mně a xsoftovi se asi po 10 minutách přidal nějaký místní spoluhost. Trochu jsme si popovídali o japonsku a o český republice (znal nás jako československo) a o tom jak jsem vysokej (holt mám o půl metru víc, než je průměrná japonská výška). Jemu celý proces koupele trval asi tak čtvrtinu toho co nám...asi už v tom má praxi.

Na pokoji jsme pak ještě naplánovali další postup a šli rychle spát. Ráno vstáváme brzo, v 7:30 nás čeká naše první japonská snídaně.

Fotogalerie na facebooku